Výchova dívek v Irsku

V červnu roku 1765 založila protestantská filantropka Arabella Fitzmaurice Denny Magdalenin azylový dům pro dívky, jimž silně věřící společnost neumožnila zázemí pro výchovu nemanželských dětí. Azyl se po čase stal domovem i pro kajícné prostitutky, které tu zdarma získaly ubytování, jídlo, oděvy, nebo třeba výuku náboženství. Denny byla velkou zastánkyní chudých a sociálně slabých. Založila pro ně nemocnici v Dublinu a řadu charitních sbírek. I azylový dům byl stvořen s nejlepšími úmysly. Ale většinu z dalších dvě stě let fungování Magdalenských azylů po celém Irsku provázela temná historie, jež instituci přejmenovala na Magdaleniny prádelny. A její rozsah je dodnes postupně rozkrýván.

Historické snímky z Magdaleniných prádelen. Zdroj: Wikimedia

Domov po smrti donátorky převzaly a rozšířily různé římskokatolické kurie, nejčastěji Kongregace milosrdných sester a Sestry Panny Marie Milosrdné. Magdaleniny sociální domy začaly být ekonomicky soběstačné, všechny schovanky zde musely šest dní v týdnu tvrdě pracovat. Nejčastěji šlo o prádelny, a protože v rámci odpracování si životních nákladů neměly ženy nárok na plat, mohly řádové sestry služby nabízet za bezkonkurenční ceny. Využívaly jich především nemocnice, armádní ubytovny, či hotely.

Nedostatek „padlých žen“ pak vedl k samovolnému rozšiřování definice dívek, jež nesplňovaly striktní představy irské morálky. Ve spolupráci s rodinnými příslušníky, zástupci církve, ale i spolufinancování státu sem byly umisťovány nejen svobodné matky a prostitutky, ale postupně promiskuitní, postižené, znásilněné, nebo zneužité ženy a nezvladatelní teenageři – drobné zlodějky, či černé pasažérky. Vlastně – pokud se někomu s konexemi znelíbila jakákoliv dívka, mohl se pro její internaci najít i sebemenší (preventivní) důvod – stačilo být třeba krásná. Novodobý hon na čarodějnice. Ze sociální služby pomáhající mladým ženám „na hraně“ se stalo vězení.

Kromě extrémně namáhavé práce byly v domovech dívky fyzicky i psychicky týrány. Některé tu strávily rok, dva, jiné celý život. Byly jim ostříhány vlasy, odebráno jméno, nesměly s nikým – ani mezi sebou – hovořit. Neustále snášely ponižovaní, bití, hlad a celkovou destrukci osobnosti vedoucí k desocializaci. Neměly pak možnost ani schopnost se znovu zařadit do společnosti. Proto se sem často i opakovaně vracely. Děti narozené v Magdaleniných prádelnách pak nejčastěji byly adoptovány bohatou americkou smetánkou.

Špatné zacházení mělo za následek vysokou úmrtnost a pozůstatky internovaných žen až v roce 1993 veřejnosti odhalily nezměrnou tragédii Magdaleniných domovů. Po neúspěšných burzovních operacích řád Sester Panny Marie Milosrdné prodal klášterní pozemek v Dublinu, kde bylo objeven masový hrob 133, respektive 155 chovanek. Na veřejnost se začaly dostávat detaily o jejich nelidském utrpení a vedly k uzavření Magdaleniných prádelen v září roku 1996. Za tu dobu jimi podle odhadů prošlo na třicet tisíc žen.

 

 

 

Zdroj: Vyšetřovací zpráva nezávislé komise, únor 2013

 

Další popularizaci historie poměrů irských nápravných zařízení měla za následek kniha Ztracené dítě Philomeny Lee od Martina Sixsmitha (v českém překladu Philomena) a její pozdější filmové zpracování s Judi Dench v hlavní roli. Ta pojednává o pravdivém osudu ženy, která zde porodila dítě a po zbytek svého života se jej snažila najít. Širokou veřejnost pak filmovou výpovědí šokoval skotský rodák Peter Mullan. Ve snímku Padlé ženy popsal skutečný příběh tří dívek, které byly za branami Magdalenského domova uvězněny.

Pod vlivem tlaku veřejnosti a na opakovanou výzvu OSN irský premiér Endy Kenny v roce 2013 přiznal, že mnohé dívky byly do Magdaleniných prádelen umístěny na žádost úřadů a označil podmínky domovů za následky „krutého a nekompromisního Irska“. Vznikla komise, která měla za úkol prošetřit propojení státu a provozu Magdaleniných prádelen. Ta vyzpovídala řadu přeživších i církevní zástupce. Podle předsedy komise, Martina McAleese, byla více než polovina internovaných dívek mladších 23 let. Na deset procent těchto dívek poslala do „instituční ochrany“ jejich rodina, devatenáct procent sem vstoupilo dobrovolně. Nejmladší zde usmrcené dívce bylo patnáct let, nejstarší devadesát pět.

“Jsem jednou z mála, která může ze srdce říct, že jí zde strávený čas zachránil život. Sestra Margaret, která mě měla na starosti, byla tím nejlepším, co se mi v životě stalo. Milovala mě, jako bych byla její vlastní dcera. Koupila mi mou první kytaru… Musím ale říct, že zatímco moje zkušenost byla dobrá, byla jsem svědkem děsivých událostí… McAleeseova zpráva je nesprávná, když uvádí, že neexistují důkazy o tom, že ženy v ústavech měly děti. Ve skutečnosti se to dělo často. A tyto děti byly proti vůli matek odebrány. Byla jsem toho svědkem: Dvě nebo tři jeptišky vytrhly z rukou mé sedmnáctileté kamarádky jejího syna. Zoufale žebrala, ať jí ho vrátí, její prosby a výkřiky sestry ignorovaly… Stát by měl litovat. Byl špinavým dělníkem církve… Odpovězte mi na tuto otázku: Proč prosazovaly zákony země jeptišky a ne policie? Když jsem tam trávila čas, dívky říkaly, že zahlédly strašidelnou bílou dámu přecházející zahradu. Smála jsem se jim, až do dne, kdy jsem se dozvěděla o masových hrobech, které tam jeptišky plnily.”

Sinead O′Connor

Otevřený dopis zpěvačky církevnímu řádu v Dublinu, kde za drobné krádeže a záškoláctví strávila 15 měsíců.

Vyšetřovací zpráva neshledala, že by dívky byly v Magdaleniných prádelnách sexuálně zneužívány, několik jich dokonce tvrdilo, že byly hladové, musely tvrdě pracovat, ale nikdy jim nikdo jinak fyzicky neublížil. Hanba, trauma a psychické následky přeživších tak vyplouvají na povrch v malých příbězích velké tragédie. Trvalo dalších pět let, než irská vláda rozhodla o odškodnění přeživších žen. Na základě zprávy veřejného ochránce práv Petera Tyndalla bylo odškodnění rozšířeno i na 14 výchovných institucí, jejichž chovanci v Magdaleniných prádelnách také pracovali.

Z filmu Padlé ženy (Irsko/Velká Británie 2002), distribuce SPI Film

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa se nezobrazí.