fbpx
Adopce dětí, které se nikdy neusmějí

Sociální problémy a traumata z dětství jsou často vykoupeny strastiplným dospíváním a těžkým prosazováním se v dospělosti. Chilanka Bernarda Gallardo naopak našla nejen sílu všechna příkoří překonat, ale stala se i bojovnicí za ty nejnevinnější – zemřelé novorozence. A její inspirativní příběh adopce dětí dokazuje, že každý projev zájmu, jakékoliv dobré gesto, mají smysl.

Reklama

Bernarda byla jako dvanáctileté dítě znásilněna sousedem a její život šel z kopce. Pár let na to otěhotněla a při náročném porodu musela podstoupit císařský řez, po němž zůstala trvale neplodná. Odešla tehdy z domova a všechnu svou energii věnovala za podpory přátel výchově dcery Franciscy a později studiu sociologie na vysoké škole. Svého budoucího manžela poznala až ve svých čtyřiceti letech a spolu s ním adoptovala dva chlapce.

Příběh křivdy a cesty za štěstím končí, říkáte si, ale těmito zkušenostmi neuvěřitelné činy Bernardy Gallardo teprve začaly. Při ranním čtení novin ji 4. dubna 2003 zaujal článek o nálezu mrtvého novorozeněte na městské skládce. Hned ji napadlo, že je dítě plodem incestu, znásilnění, nebo následkem drog. Vzpomněla si na zoufalost, kterou sama při těhotenství cítila. Takhle přece mohlo dopadnout její dítě.

Zdroj: Alchetron.com

V Chile je každý rok na skládkách objeveno kolem deseti mrtvých dětí. Skutečnost, že je většina těchto prostorů nepřístupná ale nasvědčuje variantě, že odpad je posledním místem spočinutí jejich násobného množství. Ten den manželovi řekla, že chce zemřelé holčičce vypravit křesťanský pohřeb. Vyrazila tedy k soudu a po dvouhodinovém čekání na soudce Francisca Javier del Campa požádala o vydání těla. Zmatený soudce se jí ptal: „Proč byste jej měla pohřbívat zrovna vy?“ A Bernarda odpověděla: „Protože je to lidská bytost, jak vy a já.“

Právo versus lidskost

Samozřejmě se stala hned podezřelou, že je matkou zemřelého dítěte a smutečním aktem chce jen získat jakousi satisfakci. Nebo, že se snad podílí na obchodování s lidskými orgány. Tělo dítěte jí nebylo vydáno s odůvodněním, že musí být provedena pitva. Kromě toho bylo nutné, aby soudní lékař stanovil, zda se dítě narodilo živé. Podle chilského práva by jen tak bylo považované za lidskou bytost a mohlo být pohřbeno. V opačném případě by jeho tělo bylo zlikvidováno s chirurgickým odpadem.

Bernarda se tedy musela domluvit s doktorem, aby dítě prohlásil živě narozené. A nebylo to jednoduché. Lékaři totiž často na ochranu žen, jež jsou za opuštění dítěte trestně odpovědné ještě dalších pět let, prohlašují dítě za mrtvě narozené. Protože Bernarda na soud v následujících 25 týdnech pravidelně docházela, nabídl jí soudce Francisco Javier del Campo cestu, jak si ostatky cizího dítěte moci převzít: posmrtně si jej osvojit. Pojmenovala jej Aurora, podle římské bohyně úsvitu a adoptovala ji. Třicet šest týdnů po nálezu jí bylo tělo děťátka vydáno.

Přečtěte si o jednom z nejtragičtějších irských příběhů Magdaleniných prádelnách

Ohromná medializace způsobila, že se do případu zainteresovaly místní noviny a vytiskly tisíc pohřebních pozvánek. Pohřební ústav daroval rakev a kříž. Pohřeb se stal manifestem za lidskou důstojnost, sešlo se na něm na tisíc lidí. Četli poezii, zpívali písně, plakali. Ředitel místní lékařské služby Konstantin Ziolkowski prohlásil: „Příběh Aurory se mě silně dotknul. Ve své práci vídám, že nikdo, dokonce ani členové rodiny, nemá zájem se postarat o těla zemřelých, která tráví měsíce v márnici. Když si Bernarda a její manžel vyžádali ostatky Aurory, po dlouhé době jsem cítil, že lidskost pořád existuje.“

Nový den, nová práce

Den po Aurořině pohřbu bylo na stejné skládce objeveno další dětské tělo. Bernarda cítila beznaděj – cožpak se z jejího činu nikdo nepoučil? Pitva mrtvého chlapce navíc potvrdila, že zemřel až po odhození. Pojmenovala ho Manuel a stejně jako Auroru pochovala.

Nemohla se s dalšími dětskými oběťmi smířit, a proto vyrazila na všechny skládky v regionu a vylepovala zde plakáty s nápisem ´Nevyhazujte své děti do odpadu´. Ve snaze zabránit dalším obětem začala také psát dopisy do médií, senátu, úřadu péče o dítě (SENAME). A právě tato instituce začala vyžadovat došetření jednotlivých případů opuštění i mezi matkami, které doposud nebyly registrované u žádného lékaře či porodníka. Kampaň za vzdělávání v oblasti plánování rodiny, ale i domácího násilí vedla k legalizaci opuštění novorozence v nemocnici.

Sama Gallardo se podobně jako v případě Aurory a Manuela postarala o další tři zemřelé nalezence: Victora, Cristobala a Margaritu. A mimoto s manželem adoptovali dalšího potomka. „Nejkrásnější květina vychází z hromady kravského hnoje. Z toho nejškaredšího člověka se může narodit ten nejkrásnější. Děti jsou službou životu,“ řekla. Zemřela jako násobná babička ve věku 84 let. O jejím neuvěřitelném boji vznikl ceněný film s názvem Aurora.

Zdroj: Wikipedia, bbc.com

Reklama

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa se nezobrazí.

Copy link
Powered by Social Snap