Women’s story: Vzpomínky na Afriku Karen Blixen

Příběh Karen Blixen, nebo alespoň jeho africké kapitoly, jsou známé díky filmovému zpracování Sydneyho Pollacka, kde mladou baronku epesně ztvárnila Meryl Streep. V oscarovém zpracování autobiografické knihy Vzpomínky na Afriku dominuje romantický příběh s nespoutaným Denysem Finch-Hattonem. A jen v pozadí může divák sledovat neuvěřitelně inspirativní sílu ženy, která se na počátku minulého století vrhla do africké divočiny.

Psal se rok 1912, kdy společnost žila nepochopitelnou tragédií Titanicu. Karen rozená Dinesen vyrůstala jako druhá dcera v majetné rodině a jako slečna ze zámožných kruhů – neuměla zhola nic. „Rodina se předháněla, aby mě naučila dobrým mravům a nezištnosti, ale nikdy ji nenapadlo, že bych se z počtů mohla naučit víc, než uměla naše domácí učitelka,“ stěžovala si v jednom dopisu svému bratrovi, jenž byl jejím důvěrníkem.

Kareniným hlavním úkolem tedy bylo se dobře vdát, založit rodinu, chovat se důstojně, jezdit obstojně na koni či být dobrou společnicí. Na svou dobu tomuto společenskému předurčení dlouho vzdorovala. Věnovala se výtvarnému umění, literatuře, ale i filozofii, experimentovala se psaním. A nakonec nad konvenčními představami o postavení žen vyzrála po svém.

V sedmadvaceti letech se v předvečer Štědrého dne zasnoubila se svým vzdáleným bratrancem, baronem Brorem Blixenem-Fineckem. Ona získala titul baronky, on věno od její statkářsko-aristokratické rodiny. Mladý pár se – možná z dlouhé chvíle života na vysoké noze, možná z touhy zbohatnout – rozhodl zažít vlastní dobrodružství a z poklidného Dánska se přestěhoval do africké Keni.

Cesta do lůna černého kontinentu

Bror na kontinent vyrazil první a zakoupil nedaleko keňského Nairobi farmu na pěstování kávy. Ještě, než za ním stihla nastávající manželka přijet, podařilo se mu za svůj rozmařilý život utratit většinu z jejího věna. Po Kareniným příjezdu v lesku místní osidlující britské smetánky uzavřeli manželství a ona očekávala, že ji v dálce od rodiny čeká sladký život ochucený bohatými zisky kávových plantáží.

Prvním alarmem k probuzení měla být skutečnost, že baron Brixen neměl o svou choť sebemenší zájem. A co víc, o to náruživější byl ke všem ostatním ženám. Výsledek sňatku z rozumu, říkáte si? Jenže ještě horší následky pak měl fakt, že Bror neměl vztah ani k farmě a jeho mizerné obchody vedly k zadlužování a neustálým půjčkám od Kareniny rodiny z Dánska.

„Tady byl konečně člověk v pozici, že může zatratit všechny konvence, tady byl nový druh svobody, který do té doby našel jen ve snech!“

Co všechno nezvládl její manžel, uchopila do rukou sama Karen. Učila se pěstovat kávu a na práci si najímala místní domorodce z kmenu Kikujů. A nešlo jen o transakci odvedené a zaplacené práce. Karen Blixen se začala angažovat v jejich šanci na přežití pod tvrdou rukou bílých kolonizátorů. Zajišťovala jim lékařskou péči, podporovala vzdělávání dětí a bránila jejich právo na území a zvyky. Vnímala odlišnost jejich historie, povědomí o životě, či přístupu k materiálním statkům. I to ji zřejmě mělo z filozofického pohledu posílit do dalších let.

Krátký čas po svém příjezdu do nového domova v africké divočině Karen Blixen potkala svou životní lásku. Až příliš opuštěná na černém kontinentě, zamilovala se do nezávislého lovce Denyse Finch-Hattona. Mezitím se od svého manžela nakazila kapavkou, která se v době, kdy Fleming teprve čekal na objev antibiotik, nedala léčit. Odjela z Afriky do Dánska a příštích několik let strávila cestováním po evropských sanatoriích.

Tolik známé konce a začátky

Po návratu už bylo manželství Blixenových nenávratně ztraceno. Na to konto ale její přátelství s Denysem přerostlo v milostný vztah. Finch-Hatton se nastěhoval na Kareninu farmu a mezi svými četnými cestami po Keni, Egyptě i Británii trávili čas spolu. „Díky Denysu Finch-Hattonovi jsem prožila největší a nepodivuhodnější radost za dobu, kterou jsem strávila na farmě,“ vzpomínala později Karen na dny, kdy spolu létali jeho dvoumístným letadlem Hatton’s Gypsy Moth.

Žili spolu devět let. Bylo to období dramatických emocí, na vztahu závislá Karen se jen těžko smiřovala s nestabilitou: Pro něj byla nejdůležitější svoboda, ona s ním toužila trávit veškerý čas. Navíc nevhodné klimatické podmínky k pěstování kávy i ekonomická krize nasvědčovaly tomu, že byl chod farmy dlouhodobě neudržitelný.

Definitivní tečkou za africkým snem bylo v květnu roku 1931 leteckém neštěstí, při kterém Denys zahynul. Pod tíhou ztráty pohřbila Karen svého druha na úpatí pohoří Ngong. Pod tíhou těch ekonomických prodala svou farmu a v srpnu téhož roku Afriku nadobro opustila.

Nastěhovala se nedalo Kodaně do domu, kde zůstala po zbytek života. A právě tady, ve zmaru vlastních neúspěchů i životních ran, v sobě probudila vzpurnost z mládí, touhu něčím být, něco umět. „Myslíš si, že ze mě může ještě ´něco být´? Nebo jsem promarnila všechny možnosti v životě a teď už mi nezbývá než usychat, zůstat na semeno, mít trpělivost a doufat, že i ostatní budou mít trpělivost se mnou jako s člověkem, jenž utrpěl dokonalý nezdar?“ ptala se bratra v dopise.

Objevení vlastního potenciálu

Jako mladá dívka publikovala několik příspěvků do dánských časopisů, v Africe mimo jiné napsala loutkovou komedii. Ale až po svém návratu do Dánska se v literárních kruzích prosadila. V USA vydala sbírku novel, později ji z angličtiny přeložila do rodného jazyka pod názvem Sedm fantastických příběhů. Následovala kniha Africká farma a poté napsala životopis svých snů a selhání – Vzpomínky na Afriku.

Tedy knihu, o níž se Ernest Hemingway vyjádřil, že je to nejlepší dílo o Africe, jaké kdy četl. Její knihy miloval i světoznámý autor Truman Capote. Uspěla. Konečně. Napodruhé. Nebo na pokolikáté až? Za své knihy byla nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu. Získala finanční jistotu. Respekt. Uznání. Přesto zemřela sama. Ve věku 77 let ji dostihla podvýživa způsobená obtížným stravováním po operaci žaludečního vředu.

Farmu, na které prožila nejkrásnější a nejhorší roky svého života, darovala dánská vláda Keni jako dar k vyhlášení nezávislosti. Po úspěchu amerického filmu jej keňská vláda nechala zrekonstruovat na muzeum, jež je dodnes jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí země. Všechno zde působí, jako by každou chvílí měla Karen vyjít ze dveří. Jen na kávovníky tu turisté nenarazí. Ostatně už sama baronka Blixen se přesvědčila, že se jim tu prostě nedaří.

Filmová zajímavost

Diskutované Vzpomínky na Afriku diváci znají z filmového ztvárnění v podání Meryl Streep. Mimochodem původně Karen měla hrát Audrey Hepburnová, která roli odmítla. Další životní role a herce, kteří je nepřijali, najdete v našem článku 10 filmových rolí, které měl hrát někdo jiný.